Lukáš Kovár: Nejlepší fotky jsou ty, které jsem nevyfotil

Lukáš Kovár – porybný VLS a fotograf z podnikové divize Lipník nad Bečvou, která spravuje vojenský újezd Libavá. Jeho snímky sklízí úspěch na sociálních sítích, najdete je časopisech o myslivosti, na stěnách ředitelství, na divizích VLS i v podnikovém kalendáři. A všechno je to tak trochu náhoda. Nebýt souseda, nikdy by se asi nestal rybářem. Nebýt této profese, nepřesídlil by z údolí na vinařské jižní Moravě do Oderských vrchů. A kdyby mu na divizi do ruky nestrčili kdysi videokameru, asi by se nestal fotografem.

Když ukazuji příteli Filipovi fotografie Lukáše Kovára, zpozorní. Filip je profesionální fotograf, na stěně mu visí prestižní ocenění Czech Press Foto a Lukášovy fotky pečlivě studuje. „To je totální magor, to muselo zabrat takovýho času, že se ti to nikdy nemůže vyplatit. To bych nedal, ale je to super,“ zní jeho expresivní verdikt.

Z vinohradu do hor
Lukáš Kovár pochází z Mutěnic, tedy přímo z epicentra moravského vinařství. V Čejkovicích, Mutěnicích a dalším tuctu vinařských obcí, kterými je zdejší vinařská oblast tvořena, se nachází 850 hektarů vinic, je zde registrováno přes 2700 pěstitelů vína a kolem nápoje, v němž se údajně skrývá pravda, se točí život většiny zdejších lidí. Vinohrad a péče o něj se zde většinou dědí z generace na generaci. Lukáš Kovár však tento kruh přerušil již výběrem střední školy. „K myslivosti i rybářství jsem měl blízko již v dětství. Strýc byl vášnivým myslivcem, já jsem rád chodil na ryby. Díky sousedovi, který byl baštýřem, jsem již před výběrem střední školy měl pojem o tom, co ta profese obnáší, takže jsem věděl, do čeho jdu,“ popisuje Lukáš.

Absolvoval střední rybářskou školu a nastoupil do Státního rybářství Přerov. Po jeho privatizaci v roce 1994 přešel k Vojenským lesům a statkům v Lipníku nad Bečvou, kde pracuje dodnes.

Z jihomoravských nížin tak přesídlil do předhůří Jeseníků. „Jako Jihomoravák jsem chtěl hned první zimu utéct, když napadl metr sněhu. Ale zvyknul jsem si,“ směje se při otázce, jaká to byla změna.

Fotografem náhodou
Většina fotografů vám řekne, že se ke své profesi dostala již v dětství, chronicky se zde opakuje příběh o foťáku od rodičů pod stromečkem nebo coby narozeninovém dárku. Drtivá většina kameramanů pak popisuje, jak se ke kameře dostali díky fotoaparátu. Od Lukáše Kovára žádnou takovou historku neuslyšíte, právě naopak. K focení se dostal až na Lipníku, asi před 16 lety.
Náhodou a vlastně z rozhodnutí ředitele divize. A navíc to byla obrácená cesta od kamery k foťáku.
„Běhal jsem kolem myslivosti, ale nikdy jsem si neudělal myslivecký lístek. Tehdy Vojenské lesy a statky na divize pořídily videokamery, abychom mohli pořizovat záznam pro lovecké hosty. Jako jeden ze služebně nejmladších na divizi v Lipníku jsem dostal kameru na starost. Asi dva roky jsem točil, pak jsem ve vojenském újezdu potkal kamaráda na houbách s foťákem,“ popisuje Lukáš Kovár.

Alternativa lovu
Prvním fotoaparátem porybného z lipnické divize byla falešná zrcadlovka Panasonic. Lukáš Kovár nikdy nefotil na film, technologie, kterou dodnes řada profesionálních fotografů hájí před digitální fotkou, není podle něj pro snímky z přírody vhodná. „Nesnese velký formát,“ říká a dodává s nadsázkou: „Navíc nejlepším přítelem fotografa přírody je tlačítko Delete. Ze stovky fotek, které vyfotím, vyberu jako použitelných tak pět.“

Snímky, které nafotí, nechává většinou tak čtvrt roku „uležet,“ než začne s konečnou selekcí. „Získáte tím od fotky odstup, díky kterému se na ni můžete podívat jako nezaujatý divák bez emocí, které souvisejí s jejím vznikem a okolnostmi,“ vysvětluje.
Přestože se dnes porybný z Oderských vrchů specializuje na myslivecké scenérie, zbroják si nepořídil dodnes a ani to neplánuje. Focení je pro něj zkrátka „jiná alternativa“ lovu. „Za mě mnohem složitější alternativa. Lovec pro dobrou ránu musí jít na sto, sto padesát metrů ke zvířeti, pro dobrý snímek s foťákem já potřebuji mnohem blíže. Tak na třicet, čtyřicet metrů. Teleobjektiv vás v tomhle nezachrání,“ argumentuje.

Vedle tuzemských destinací rád jezdí fotografovat skandinávskou přírodu. Rodinné dovolené Lukáše Kovára se již dávno odvíjejí od toho, jak cílová destinace vypadá v hledáčku fotoaparátu. „Skandinávie je z dostupných míst pro mne ideálním místem jak z hlediska lovu ryb, tak i z hlediska fotografování. Rád bych procestoval ale také Špicberky nebo Kamčatku,“ vysvětluje.

Slon? Raději půjdu fotit tetřívka!

Ve Skandinávii Lukáš Kovár fotografoval především pižmoně. Pro jejich fotky byl ochoten denně jezdit místo relaxace i stovky kilometrů. Rád by „ulovil“ také ledního medvěda, ale, jak sám říká, nemá žádné vysněné zvíře. Nelákají jej naopak exotické snímky tropické či africké fauny. „Kdybych si měl vybrat mezi slonem a tetřívkem, tak dám rozhodně přednost focení tetřívka v toku,“ potvrzuje. Tetřívka ostatně považuje za jedno z nejfotogeničtějších zvířat. Neláká jej naopak focení lidí. „Kecají vám do toho,“ zní lakonické vysvětlení.

Když nahlédnete pod pokličku Kovárových fotografií a bavíte se o tom, jak jednotlivé snímky vznikly, dojde vám, že rybářství a focení přírody má hodně společného. Musíte najít dobré místo, zvolit správný čas a mít štěstí na to správné počasí. A pak hodiny, a někdy i dny, čekáte na něco, co jste si vysnili, ale nevíte, jestli to přijde…

Každá vojenská lokalita je jiná

Kdo chce začít fotit přírodu, měl by se podle „fotografujícího porybného“ obrnit trpělivostí. A především začít ve svém okolí. „Každý by měl začít fotit za humny, kde to dobře zná. Fotografování přírody není o drahé zrcadlovce, je to o tom, jak svůj vjem umíte přenést na obrázek,“ říká. Podle Lukáše Kovára nemusí být každá fotografie krajiny prozářená, optimistická a prvoplánově krásná. „U podzimních fotek všichni dávají přednost žloutnoucímu listí ozářenému sluncem, přitom to není nejvýstižnější obrázek podzimu, kdy je naopak často pošmourno,“ tvrdí.

Proto také stále rád cestuje po šesti přírodních lokalitách vojenských lesů, které důvěrně zná a hledá nové a nové obrazy krajin, které vystihují atmosféru tamní přírody. „Jednotlivé vojenské lokality mají spousty krásných míst. Po těch letech si dovolím tvrdit, že je znám již velmi dobře, a každá z nich je jiná. Mám výhodu, že se sem díky vojenskému režimu každý fotograf přírody běžně nedostane. Ale i v místech přístupných veřejnosti najdete stále řadu nádherných koutů, která většina lidí nezná. Kolik lidí třeba opravdu poznalo Pecopalu v Ralsku?“ argumentuje Lukáš Kovár.

Až potkáte Lukáše Kovára někde s fotoaparátem v lese, tak se ho neptejte na to, který svůj snímek považuje za nejlepší. „Nejhezčí fotky jsou ty, které jsem nevyfotil, protože jsem zrovna neměl aparát, nebo jsem ho neměl přichystaný, či to nevyšlo z nějaké jiné příčiny,“ vykrucuje se a směje se.